Na téma sebeláska toho bylo napsáno už mnoho a nejspíš většina z nás má za sebou výzvy typu „Řekni sama sobě při pohledu do zrcadla: Miluji tě“. Učíme se dávat sebe na první místo, hýčkat se, říkat ne a další, pro generaci našich matek a babiček nepředstavitelné věci. I přesto zůstává sebeláska pro řadu lidí abstraktním a ne zcela jasně uchopitelným pojmem a sama jsem to tak také dlouho měla. Až do jednoho důležitého momentu.   Čím byl tak přelomový? Vyměnila jsem slovo SEBELÁSKA za slovo SEBEPŘIJETÍ. Přijímat sama sebe se vším všudy včetně aspektů, které na sobě až tolik nemilujeme, bylo pro mě klíčem k sebelásce. A jak se ukázalo, sebepřijetí je klíčem, který otvírá i mnohé další dveře.

• Čím více přijímáme sebe, tím lépe se nám daří přijímat také druhé lidi a výrazně se zlepšují naše vztahy.
• Čím více přijímáme sebe a dovolujeme si žít v souladu s tím, kdo jsme, tím se nám žije snadněji a zlepšuje se také naše zdraví.
• Čím více přijímáme sebe, tím vyšší je naše kapacita přijímat jako taková a tím stále stoupá naše schopnost přijímat hojnost, podporu, inspiraci a mnoho dalších věcí.

  A nakonec to nejlepší. Čím více přijímáme sebe, tím lepší vztah máme sami se sebou a nastupuje opravdová sebeláska. Nemusíme si říkat v zrcadle, že se milujeme, protože to žijeme a vyzařujeme na každém kroku. Jak řekl Oscar Wilde: „Zamilovat se do sebe samého je začátkem celoživotní romance“. Jediné romance, která nám zcela jistě vydrží až do smrti. Romance, která otevírá prostor pro mnohem víc.